Kaplan Kverulantce #26

Já vím, Kveru, já vím.

Byla to dlouhá doba, po kterou jsem tě nechal čekat na odpověď. Ale věř mi, prosím, že to nebylo schválně. Tyto dva poslední týdny byly trošku crazy. Tedy, trošku. Trošku víc. Než se pustím do reakcí na tvůj poslední dopis, zkusím to trochu popsat.

Státní svátek jsem oslavil doma, v klidu. Nešel jsem stát dlouhé fronty do Senátu ani ke Kramářově vile, jako vloni, tentokrát jsem chtěl mít čas pro sebe. Takže jsem četl, koukal na seriály a tak. Bylo to skvělé. No a odpoledne jsem věnoval poslední tečce za tím celým případem, kdy jsem si potřeboval dořešit jeden letošní příběh. Proběhlo to rychle a bez emocí. Tedy, aspoň bez těch viditelných. Celý večer jsem pak už nechtěl nic řešit, ale nebylo mi to dopřáno. Ozvala se další osoba, která mi, podle svých slov, potřebovala něco vysvětlit a já na to přistoupil. A tak se z pohodového dne stal den řešící. No ale aspoň to mám z krku. Večer jsem pak koukal, ze záznamu, na Zemanův projev na Hradě a na udílení metálu a bylo mi z toho ouzko. Vlastně mám pocit, že tu směřujeme k nové době, a že se do té doby vydáváme dobrovolně. A mám obavu, že ta doba nebude úplně příjemná.

Víkend poté byl zvláštní. Ze soboty na večer jsem měl návštěvu, ale jinak jsem si pořád četl. Skvělou knihu, mimochodem! Jmenuje se Nesmírný a napsal ji můj oblíbený dánský autor Jussi Adler-Olsen. Dal jsem si za cíl ji ten víkend přečíst a povedlo se mi to. Ležel jsem v ní (doslova v ní tedy často ležel můj kocour, kterého se mi příliš nedařilo od knihy odtrhnout) od božího rána do večera a skvěle jsem si to užil.

No a pak přišel nový týden a kolotoč povinností. Vlastně nevím, jestli kolotoč, ale někdy se to tak říká, tak proč ne. Vlastně je to pěkně blbé slovní spojení, ale už jsem to napsal, tak to tu nechám. V posledních dnech / týdnech jsem toho hodně nasliboval. Jednu recenzi, jeden článek o zajímavém festivalu. Takže jsem psal a psal a čas na odpověď mé korespondenční kamarádce nebyl. Ale recenze se, pokud mohu soudit, povedla, článek o festivalu taky. Mimochodem, do Snobů jsem dával poutačku, tak se podívej, myslím, že by tě mohl zajímat.

Včera jsem byl na křtu mimořádné knihy. Vlastně jsem ti už o ní v těchto dopisech psal, jmenuje se Šantaram. Víš, mám tušení, že jsi tehdy psala něco v tom smyslu, že ti knihy s hlubokými pravdami lezou na nervy a mně na ně lezou taky. Čím víc ale ta kniha leží v mé mysli, tím víc ji mám rád. Ten příběh se do mne zažral, absorboval jsem jeho myšlenky do své duše a do svého srdce a teď tam klíčí. Bude to ještě zajímavé.

Tento podzim je vlastně nakonec moc hezký. Skoro neprší (z čehož mám radost) a listí je překrásně barevné. Když vidím důsledek ranního mrazíku na barevném listu, mám z toho radost. Ale moc si ten podzim neužívám, snažím se být co nejvíc doma. Po tom měsíci na přelomu září a října, kdy jsem měl pocit, že nestíhám vnímat vše, co se kolem mě děje jsem si teď naordinoval pár týdnů klidu. Uvidím, kam to povede; uvidím, co z toho vzejde. Jinak hořečně připravuju listopadový knižní večer, ten se blíží hrozně rychle.

Objevil jsem teď seriál Miranda a dobře se u něj bavím. Tedy, objevil… Já o něm vím docela dlouho, ale teprve teď jsem ho začal sledovat. Má to asi tři série po šesti dílech a pak jsou nějaké speciály, ale tou třetí sérií byl ukončený (čert ví proč). Je to o takové ženštině v mém věku, které začínají naléhavě tikat biologické hodiny a ona pořád nemůže najít chlapa. Hrozně se v ní vidím. Taky mám pocit, že se stále plácám v něčem, co nedává smysl. No a vyjít z toho labyrintu je pro mě stále těžší a těžší.

Tak a teď se konečně dostávám ke tvému poslednímu dopisu.

Zimní čas je určitě příjemnější, než ten letní. Nevadí mi chodit z práce za tmy, vlastně změnou času pro mě začíná předvánoční doba. Je to takové celé najednou jiné. Mám tmu rád, obecně. A letos zatím není ten uplakaný podzim, který nenávidím. A já mohu jít z práce a užívat si, že ještě nejsou mrazíky a že neprší a že je tma a že je vlastně všechno v naprostém pořádku. Už jsem vytáhl zimní kabát, ale byl jsem za něj velmi drsně zkritizovaný, tak nevím, jestli ho tuto zimu budu nosit. Prý v něm vypadám divně a měl bych ho vyhodit. Chm. No, nevyhodím ho, protože v něčem chodit musím, že.

Když mluvíš o snech - víš, že se mi skoro vůbec nezdají? Přemýšlím, jestli to je problém, nebo ne. Ale vážně si nějaký sen ráno pamatuju jen málokdy.

Incident se zrcadlovkou mě pobavil :) Já ji používám asi devět let, nebo kolik (pořád tu samou!) a tak mi ani nedochází, že to třeba někdo neví, že se zoomuje objektivem. Ale představil jsem si tě, jak tam horlivě hledáš ten zoom a tento výjev mě upřímně rozesmál :)

No na Stardance zrovna nekoukám, ale v poslední době jsem jedna velká guilty pleasure :-) Marušku jsem kdysi četl na blogu, ale už dávno jsem přestal a ani nevím, jestli ještě blog píše. Původně mě hodně bavila, pak jsem se u jejího blogu začal trošku nudit. Ha, to mi připomnělo zábavný konflikt s osobou, která si říká Richard Skolek - nečetla jsi to náhodou na mém Facebooku? Nelíbilo se mu, že jsem o něm řekl, že jako “spisovatel” je pod mou rozlišovací schopnost a od té doby jsem s ním na ostří nože. Krásná kauza. Těší mě, že nejsem jediný, kdo s ním má problém. :)

Ježiš, teď jsem si vzpomněl, že jsem ti chtěl ještě napsat, co mi v poslední době udělalo obří radost, tak postupně:

1. kniha Tomáše Poláčka “STOP - Světové tažení ochmelky Poláčka”. Je to vlastně záznam jeho stopování z Prahy až do Ohňové země, velmi osobní kniha, velmi dobře napsaná a moc hezky vydaná. Tomáš mi ji osobně podepsal v redakci Reportéra a já si připadal jako školák, co si jde podepsat bejbolovou čepici. Jeho články čtu několik let a najednou mi podepisuje knihu, říká “Tomáši, děláš mi radost” a já vůbec nevím proč a protože jsem zmatenej jak lesní včela, neuvědomuju si, že mi tyká a odpovídám vykáním. No prostě mazec. Ta kniha je fantastická a hrozně se těším, až s ní strávím volný čas.
2. Dnes vyšlo první číslo české edice Newsweeku. Dlouho jsem se těšil, jak to dopadne a ten pocit ráno v trafice byl omamný. Chci na to napsat recenzi, ale zatím jsem trošku na rozpacích, jak o tom časopisu psát. Spíš než recenzi tak asi napíšu článek nazvaný “Otázky kolem českého Newsweeku”, protože těch otázek je hodně. Ten časopis vypadá hezky, ale obávám se, že poměr cena/výkon není takový, jaký bych si u časopisu, který po dočtení “pošlu dál” představoval.
3. Koťata. Pořád mi dělají obrovskou radost, i když po mně v noci začnou skákat :) Vím, že jsem se tím upsal na pěknou řádku let a že to nebude snadné. Ale ty večery, kdy si čtu a Bobeš trvá na tom, že mi bude ležet na břiše a budu ho drbat prostě za to stojí.

To by asi stačilo :) Vzpomínám na film Norské dřevo a mám pocit, že se mi tehdy docela líbil. Ale fakt je, že jsem si po letech výrazně poupravil názor na knižní předlohu, dnes mám pocit, že je ufňukaná a vlastně tam nemám postavu, která by mě nějak zajímala. Možná Midori, ale ani tou si nejsem jistý.

Gintonic jedině s okurkou, tuhle kombinaci mám vyzkoušenou jako optimální a vlastně si to nechci ani představovat jinak :) Gintonic je jeden z mých nejoblíbenějších drinků, takže dík za slinu, asi si dnes koupím gin :))

Pokud je stále aktuální tvá otázka, co si přečíst, tak z toho seznamu musím doporučit Politku od Thirlwella. Dlouho jsem ji nečetl a možná se k ní brzy vrátím (tedy až mi kamarádka vrátí tu půjčenou, půjčila si ji na posledním literárním večeru)-

No a k těm filmům: Obvykle v originálním znění, ale teď jsem se dal na bondovky a koukám na ně dabované. Jinak mě český dabing nebaví a navíc si říkám, že bych rád film poznal v takové podobě, v jaké byl natočený, dabing to přece jen posouvá někam jinam.

Vařící duel? Jak by to mělo vypadat? Myšlenka mě zaujala, to nemohu říct! :)

No a končím, je druhá hodina od poledne (ha! je to správně, i když to vypadá divně!) a já musím po práci domů. Vlastně bych večer nejraději strávil úplně jinde a s někým úplně jiným, ale člověk nemůže mít všechno, co chce.

K.

P.S. Máš doufám růžovou šálu?

P.P.S. Baví tě rugby?