Kaplan Kverulantce #18

Milá Kveru,

tak nejdřív začnu Tvým úvodním rozhořčením. To máš se mnou tak. Já jak si vůči něčemu vypěstuju averzi, tak se jí pak hodně těžko zbavuju. Obvykle jen tehdy, když jsem k tomu donucen okolností. Takže se zdráhám Ti slíbit, že se k tomu Simmelovi někdy vrátím, ale neberu Ti, že to pro Tebe bude jistě skvělá kniha… :-)

No, posledních pár dní? Jedno velké dobrodružství. Nejdřív jsem v pátek odjel z Prahy pryč – a příští víkend pojedu zase – a vrátil jsem se v sobotu odpoledne. Vlastně nevím, co Ti o tom krátkém výletu povědět. Vlastně se mi dneska nic psát nechce. Ale vidíš, přesto píšu. Píšu, protože jsme si to slíbili. Píšu přestu, že myšlenky mám někde úplně jinde. Poslední dny na mě padá nějaká chmura. Přitom – babí léto je letos obzvláště krásné (asi jako kompenzace zabijáckého léta) a já jsem vlastně šťastný člověk. Ale příliš často narážím na témata, kterým bych se raději vyhnul. A tak stojím. Nečtu, a vlastně se mi nechce ani psát. Přemýšlím o tom, kam jsem se dostal, kde jsem měl být a proč jsem dělal ty chyby, které jsem dělal.

Pořídil jsem si nový obal na Kindle! :) Vím, že jako informace to velkou cenu nemá, ale udělalo mi to radost. Takovou tu malou radost, kterých člověk potřebuje co nejvíc, když mu už schází ty radosti velké. Pak jsem si chtěl číst, ale na čtení už myšlenky nebyly vůbec.

Hodně jsem přemýšlel o kočkách. Je jasné, že je mám rád, ale víš, v poslední době si uvědomuju, jak mě hrozně omezujou. Ono soužití s kočkama není jednoduché a přináší to aspekty, které nejsou úplně příjemné. Já sám s tím smířený jsem, ale bohužel musím počítat s tím, že to smíření budu muset hledat i u lidí, kteří pro to nebudou mít tolik pochopení, které mám já. A že díky tomu v mém životě bude ubývat lidí, které bych tam jinak rád měl. Je to zvláštní, schizofrenní situace. Ne, nechci se jich zbavit. Ale poprvé za ty čtyři měsíce přemýšlím, jestli to byl dobrý nápad. Smutné, co?

A poprvé v životě chci bydlet na malém městě. Já vím, já vím. Ale bylo by to tak snazší! „Žít se má tam, kde máš někoho, kdo tě má rád.“ Nad touto větou bohužel hodně přemýšlím.

Co si myslíš o upřímnosti? Jak moc si může člověk dovolit být upřímný, upřímný za každou cenu? Má pravda svou hodnotu i ve chvíli, kdy někomu může ublížit? Příklad? Uvidím tlustou ženskou, a přijdu k ní a řeknu: Teda paní, vy jste hrozně tlustá! Ona se na mě přece nemůže zlobit, byl jsem jen upřímný. A nebo jsem špatný já? A opačně: Jak se mám postavit k upřímnosti ve chvíli, kdy my její vyřčení ubližuje? Možná záleží na tom, od koho si to poslechnu, ale přesto… Nevím a zajímá mě Tvůj názor. A zatímco toto píšu, dost se mi zavírají oči. A to je teprve odpoledne. A já bojuju s tím aby ty oči zůstaly otevřené.Není to vůbec jednoduché, třeba tuto větu jsem psal natřikrát. No a teď jsem si šel uvařit kafe, i když pohledem na hodiny začínám tušit, že dnes to nedopíšu a svůj dopis dostaneš až v úterý. Mrzí mě to, ale fakt teď nemám dobré dny.

No, je úterý ráno. Mám pocit, že ten vlak, o kterém jsem Ti posledně psal, ve skutečnosti nikdy neexistoval.

O Tolstém jsem to nevěděl, děkuju za rozšíření obzorů. Podobně jako s lidmi v pravěku. A vlastně nevím, jestli je to špatně, že děláme tolik rozhodnutí. Vím, že by bylo jednodušší je nemuset dělat. Vím, že by se nám možná žilo klidněji. Ale ten svět je teď přece bohatší a zajímavější. Máme spoustu - nepřeberné množství - možností, kudy se vydat, do kterého vlaku naskočit. A jestli se mám cestou do práce rozhodnout, jestli si vezmu bezplatné Metro, nebo si koupím noviny; jestli se musím rozhodnout, jakou vodu si koupím do práce a které kafe budu několik příštích týdnů pít, tak to mi přijde vlastně dobře. O internetovém podsvětí vím, ale návštěva mě neláká :) Věděl bych, kudy se do něj dostanu a tuším, co bych tam zažil. Ale asi jsem málo underground, nebo co. Chci říct, že žít nad zemí mi vlastně docela vyhovuje. Asi bych za totáče nemohl být disident. Co to o mně vypovídá?

Na Malého prince jsem se ptal proto, že před patnácti lety jsem to prožíval podobně, jako Ty. Byl jsem okouzlen tím příběhem a tím, co ten příběh vlastně říká. Ale jak jsem rostl, začínal jsem být vůči této knize kritický. Respektive, nejdříve skeptický, až potom kritický. Možná to souvisí s tím, že brzy přišlo moje cynické období, které v podstatě trvá doteď. Protože ale vím, jak na mne kniha tehdy zapůsobila, nedošel jsem k tomu ji „hejtovat“, jako některé (většinu!) esoterické knihy. Tu lidskost si dobře pamatuju a vím, proč jsem ji tehdy měl rád. Jen k ní mám dnes výrazný odstup.

Ohlasů na naše psaní mám pár a všechny jsou vlastně pozitivní. Lidi to nekomentujou z jednoho prostého důvodu: My tu žijeme nějaký příběh a oni jsou naši svědci. Pozorují, jak příběh vzniká a mají pocit, že nahlížejí do našich životů. A když někdo nahlíží, snaží se být potichu, aby ty aktéry života nerušil. Je to jako kdybychom byli na rande – věř mi, že by po nás lidi pokukovali, ale nikdo by k nám nepřišel a nezeptal se na to, jestli se máme skutečně rádi. Podobně to je s tímto blogem.

Co Werich? Co Horníček? Moc dobrá otázka. Ohledně Horníčka Ti toho moc nepovím, vnímal jsem ho spíš neutrálně. Jiné je to s Werichem. Mám ho rád, mám ho dokonce velmi rád. Ale mám k němu dvě velké vážné výhrady a za jednu nemůže. Vím, že celý svůj život byl levicový a to mu určitě nemám za zlé. To, co mu za zlé mám je, že se podřídil režimu, který byl nesvobodný a který utlačoval lidi, kterých se jako levicový umělec zastával. Stal se výkladní skříní nesvobody. Těžko mu to mohu odpustit, a vím, že také Voskovec mu to měl za zlé. Ale i když mu to nemohu odpustit, pořád ho mám rád. Druhá věc, za kterou ale nemůže, je že se z něj stal jakýsi mramorový pomník, na který si dneska věšíme kdejaké pitomé heslo a tváříme se, že to je velké moudro, protože to řekl Panwerich. Drtivé množství těch, kteří dnes mají plnou hubu pravd moudrého klauna Panwericha vůbec neví, jaká to byla osobnost. Neznají jeho život, nevědí, co prožil. Před čím utíkal a před čím nikdy neutekl. Je to prázdný, dutý pomník. To mě mrzí a vlastně když tak o tom přemýšlím, do určité míry za to Werich může. Protože ten pomník ze sebe nechal udělat ještě za svého života. “Moudrý klaun”. Mno.

Dospělost? No, vlastně si myslím, že neumím žít jako dospělý člověk. Sice se tak chovám, mám práci, vlastní život, jsem nezávislý na rodičích ani na své partnerce. Akorát mi nejde ten život někam nasměrovat. Přemýšlela jsi někdy o tom, že bys svůj život předčasně ukončila? Podle mě to má jediný smysl (když tedy vyškrtnu psychické poruchy), a to tehdy, kdy máš pocit, že nemáš pro co žít. Když nemáš ten směr. Když prostě přežíváš z jednoho dne do druhého. Pak nastává čas zamyslet se nad tím, jestli to zkrátka a dobře nestačilo.

Jestliže včera se mi zdálo, že je podzim příjemně barevný, dnes z okna koukám na barrandovský kopec zahalený v mlze, na lehký déšť dopadající na branickou půdu, na mléčnou barvu nebe. Kde jsou, ty barvy včerejška. Barvy, které vybledly do melancholické palety.

Draka jsem si letos nepouštěl. Vlastně jsem si ho naposledy pouštěl jako dítě. Smutné, viď? A psát si budeme tak dlouho, dokud to bude mít smysl. A dokud tu my dva budeme.

K.

P.S. Dnes to bude bez P.S., omlouvám se.

P.P.S. Vlastně koukám, že to tak docela nevyšlo. :)