Milá Kveru,
vím, že mé předchozí psaní nepatřilo k nejveselejším. Zčásti proto, že první polovinu jsem ho psal v neuvěřitelné únavě, zčásti proto, že ne každý den patří k veselejším. Je mi líto, že Tvou potřebu po povzbuzujících písmenech jsem nenaplnil, ale i to se stává. A bude stávat.
Tak. Vracím se k Werichovi. Včera jsem si domů přinesl famózní knihu Pražské příběhy a v ní je, mimo mnohých dalších, kapitola věnující se Werichově vile. No a velká část té kapitoly je o Werichovi. (o té knize napíšu později) Autor (novinář Dan Hrubý) popisuje Werichův život za zdmi této nehostinné vily a vrací se i k jeho nejkontroverznějšímu okamžiku: podepsání Anticharty. Nebudu Ti spoilovat, tu knihu si určitě kup a přečti (a nebo se zašij někde ve velkém knihkupectví a tu kapitolu přečti tam), protože za to stojí. Jen se mi díky tomu potvrdil můj názor na Jana Wericha, a pro svůj pocit z této osoby jsem dostal dost jasné argumenty. Ta kapitola je mimochodem hrozně dojemná a smutná.
Horníček: Tři písaře miluju, je to druh humoru, který mi velmi vyhovuje. Mimochodem, víš, že existuje (nádherná) knižní předloha? A vím, že pro Sováka a Horníčka to byla životní práce a upřímně si myslím, že nic lepšího už Horníček (a možná ani Sovák) potom nenatočili. Znám ty smutné příběhy okolo natáčení, ale pořád mám Horníčka trochu mimo záběr. Vím, že napsal příjemné knihy, ale moc jsem se o to nikdy nezajímal.
Kveru, sedím u okna a koukám na další proplakaný den. Nebe pláče, snad nad tím, že léto odešlo. Těžké mraky nad městem, které miluju nedávají šanci doufat, že se to má zlepšit. Sedím u okna a přemýšlím na to, jak mi to slunce bude chybět. Slunce, které jsem v létě tisícekrát proklínal a přál si, aby konečně zapršelo. A teď mi chybí a mně je z toho neveselo. Inu, taková melancholická vložka. :)
Teď Ti chci povědět dva příběhy. Jsem přeci jen ješitný chlap, ale myslím, že by Tě mohly rozesmát.
Jednou jsem byl se svou kamarádkou na takové filmové akci a po ní jsme v tom podniku zůstávali na drink. Stojíme, pijeme a společensky žvatláme, když v tom se ke mně začal blížit nějaký člověk. Opatrně, pomalu. Když došel, začal:
„Neruším?“
„Ne, co potřebujete?“
„Nejste náhodou pan Kaplan?“
Měl jsem upito a chtěl jsem rozesmát mou kamarádku, tak jsem řekl:
„Kdepak, já jsem Davídek Grudl.“
Kamarádka vyprskla smíchy a utekla na záchod, ale ten kluk se ani nepousmál. Přemýšlel jsem, jestli nezná jednu z největších legend českého internetu, člověka s ďábeslkým smyslem pro humor (víš o jeho nejslavnějším tweetu? stále ho mám uložen v záložkách a umím ho citovat doslova…). No a pak jsem mu řekl:
„To byl vtip. Jasně, že jsem Kaplan.“ A ten člověk začal oslavnou ódu, jak je rád, že mě poznává a mně začalo být trapně. Nevěděl jsem, jak z toho ven, ale za chvilku se naštěstí vracela kamarádka z toalety, stále s cukajícím úsměvem ve tváři (kterej jí teda ukrutně, ukrutně slušel; jak tak nad tím přemýšlím, asi jsem do ní byl tehdy dost solidně udělanej). Tak jsem milému chlapci vysvětlil, že se vrátila má společnost a musím se jí věnovat a bylo po příhodě. No, nicméně pak jsem zažil ještě jednu.
Jel jsem metrem a četl jsem si. A slyšel jsem holky vedle mě, jak si povídají. Povídaly nahlas a nešlo je neslyšet.
„Tyvole chodíš do Co čteme?“
„Neasi pyčo, je to tam dost nahovno. Chodí tam takovej zmrd tlustej a plešatej, tyvole jak ten mě sere.“
„Čurák, taky ho znam, Tomáš Kaplan Fojtík nebo tak nějak si říká, tvl, bych mu flusla do tváře.“
A v tom jsem to nevydržel, odložil jsem čtečku a na ty holky se beze slova podíval.
Zmlkly a na příští stanici vystoupily. Já jsem v podstatě hrozně mírný a hodný člověk. Prý až moc. Ale mám nějakou zlou pověst. Nevíš, čím to bude? :))
Mám pocit, že celý život stojím nad propastí, na krásné vyhlídce, kdy stačí udělat jeden nepozorný krok, a všechno skončí. Jsem sluneční dítě, v životě jsem měl víc štěstí, než rozumu. Ale teď mě to štěstí nějak opouští a já stále stojím nad tou propastí. A ano, tomu pocitu svobody naprosto rozumím.
Velké téma: maloměsto. Víš, zkusím se na to podívat ještě z jednoho úhlu pohledu a pomohu si tou knihou, o které jsem už mluvil. Jmenuje se Pražské příběhy a je celá věnovaná Malé straně. Dan Hrubý v ní vypráví příběhy lidí, kteří žili na Malé straně. Příběhy skvělé, často dojemné. Je to skutečně mimořádná kniha a hodně o ní budu ještě mluvit (nemyslím v našich dopisech, obecně). No a Malá strana v době dřívější byla vlastně takové maloměsto v metropoli. Znala si svého pekaře jménem, věděla jsi, jak se jmenují Tví sousedi. Žila jsi prostě v neanonymizovaném místě. Myslím si, že mi to začíná čím dál tím víc chybět. Proto když jsem byl v té Vlašimi, zatoužil jsem po tom klidném životě. Není to samozřejmě žádné mé rozhodnutí, jen… Když jsem byl nedávno v Táboře, měl jsem to tam úplně stejné. Vlastně Tábor je místo, kde bych žil moc rád. Ale oproti té Vlašimi je Tábor megapolis :)
Víš, že jsem nikdy v Sapě nebyl? Tak rád bych se tam podíval, ale asi bych ocenil nějakého průvodce. Jo a to mě přivádí k otázce: Dorazíš, doufám, příští čtvrtek na tu akci, že? Hrozně rád bych Tě viděl.
Cukroví péct nebudu, nikdy jsem nepekl :-) Pojedu na Vánoce za mamkou, i když tam letos rozhodně strávím méně času, než v posledních letech. A ty jsi čokoládového Mikuláše potkala až teď? Pche! Já se nad ním pohoršoval už zpočátku září :)
Co budu dnes dělat? Hrozně se těším domu na tu knihu o Malé straně. Musím ještě po obchodech, ale moc přehánět to nebudu. Asi bych si měl něco uvařit, ale dnes to patrně vyřeším pizzou, musím přece číst. Jinak jsem celý večer ladil ty “překladatele”, měl jsem spoustu nápadů, některé nezrealizovatelné, a myslím, že to bude moc fajn. Hrozně se na ten příští čtvrtek těším a vlastně mi to pomáhá v cestě dopředu.
Krásný den, milá Kveru.
K.
P.S. Máš ráda labutě?
P.P.S. Dneska se uděluje Nobelovka za literaturu, komu bys ji přála?
Horníček: Tři písaře miluju, je to druh humoru, který mi velmi vyhovuje. Mimochodem, víš, že existuje (nádherná) knižní předloha? A vím, že pro Sováka a Horníčka to byla životní práce a upřímně si myslím, že nic lepšího už Horníček (a možná ani Sovák) potom nenatočili. Znám ty smutné příběhy okolo natáčení, ale pořád mám Horníčka trochu mimo záběr. Vím, že napsal příjemné knihy, ale moc jsem se o to nikdy nezajímal.
Kveru, sedím u okna a koukám na další proplakaný den. Nebe pláče, snad nad tím, že léto odešlo. Těžké mraky nad městem, které miluju nedávají šanci doufat, že se to má zlepšit. Sedím u okna a přemýšlím na to, jak mi to slunce bude chybět. Slunce, které jsem v létě tisícekrát proklínal a přál si, aby konečně zapršelo. A teď mi chybí a mně je z toho neveselo. Inu, taková melancholická vložka. :)
Teď Ti chci povědět dva příběhy. Jsem přeci jen ješitný chlap, ale myslím, že by Tě mohly rozesmát.
Jednou jsem byl se svou kamarádkou na takové filmové akci a po ní jsme v tom podniku zůstávali na drink. Stojíme, pijeme a společensky žvatláme, když v tom se ke mně začal blížit nějaký člověk. Opatrně, pomalu. Když došel, začal:
„Neruším?“
„Ne, co potřebujete?“
„Nejste náhodou pan Kaplan?“
Měl jsem upito a chtěl jsem rozesmát mou kamarádku, tak jsem řekl:
„Kdepak, já jsem Davídek Grudl.“
Kamarádka vyprskla smíchy a utekla na záchod, ale ten kluk se ani nepousmál. Přemýšlel jsem, jestli nezná jednu z největších legend českého internetu, člověka s ďábeslkým smyslem pro humor (víš o jeho nejslavnějším tweetu? stále ho mám uložen v záložkách a umím ho citovat doslova…). No a pak jsem mu řekl:
„To byl vtip. Jasně, že jsem Kaplan.“ A ten člověk začal oslavnou ódu, jak je rád, že mě poznává a mně začalo být trapně. Nevěděl jsem, jak z toho ven, ale za chvilku se naštěstí vracela kamarádka z toalety, stále s cukajícím úsměvem ve tváři (kterej jí teda ukrutně, ukrutně slušel; jak tak nad tím přemýšlím, asi jsem do ní byl tehdy dost solidně udělanej). Tak jsem milému chlapci vysvětlil, že se vrátila má společnost a musím se jí věnovat a bylo po příhodě. No, nicméně pak jsem zažil ještě jednu.
Jel jsem metrem a četl jsem si. A slyšel jsem holky vedle mě, jak si povídají. Povídaly nahlas a nešlo je neslyšet.
„Tyvole chodíš do Co čteme?“
„Neasi pyčo, je to tam dost nahovno. Chodí tam takovej zmrd tlustej a plešatej, tyvole jak ten mě sere.“
„Čurák, taky ho znam, Tomáš Kaplan Fojtík nebo tak nějak si říká, tvl, bych mu flusla do tváře.“
A v tom jsem to nevydržel, odložil jsem čtečku a na ty holky se beze slova podíval.
Zmlkly a na příští stanici vystoupily. Já jsem v podstatě hrozně mírný a hodný člověk. Prý až moc. Ale mám nějakou zlou pověst. Nevíš, čím to bude? :))
Mám pocit, že celý život stojím nad propastí, na krásné vyhlídce, kdy stačí udělat jeden nepozorný krok, a všechno skončí. Jsem sluneční dítě, v životě jsem měl víc štěstí, než rozumu. Ale teď mě to štěstí nějak opouští a já stále stojím nad tou propastí. A ano, tomu pocitu svobody naprosto rozumím.
Velké téma: maloměsto. Víš, zkusím se na to podívat ještě z jednoho úhlu pohledu a pomohu si tou knihou, o které jsem už mluvil. Jmenuje se Pražské příběhy a je celá věnovaná Malé straně. Dan Hrubý v ní vypráví příběhy lidí, kteří žili na Malé straně. Příběhy skvělé, často dojemné. Je to skutečně mimořádná kniha a hodně o ní budu ještě mluvit (nemyslím v našich dopisech, obecně). No a Malá strana v době dřívější byla vlastně takové maloměsto v metropoli. Znala si svého pekaře jménem, věděla jsi, jak se jmenují Tví sousedi. Žila jsi prostě v neanonymizovaném místě. Myslím si, že mi to začíná čím dál tím víc chybět. Proto když jsem byl v té Vlašimi, zatoužil jsem po tom klidném životě. Není to samozřejmě žádné mé rozhodnutí, jen… Když jsem byl nedávno v Táboře, měl jsem to tam úplně stejné. Vlastně Tábor je místo, kde bych žil moc rád. Ale oproti té Vlašimi je Tábor megapolis :)
Víš, že jsem nikdy v Sapě nebyl? Tak rád bych se tam podíval, ale asi bych ocenil nějakého průvodce. Jo a to mě přivádí k otázce: Dorazíš, doufám, příští čtvrtek na tu akci, že? Hrozně rád bych Tě viděl.
Cukroví péct nebudu, nikdy jsem nepekl :-) Pojedu na Vánoce za mamkou, i když tam letos rozhodně strávím méně času, než v posledních letech. A ty jsi čokoládového Mikuláše potkala až teď? Pche! Já se nad ním pohoršoval už zpočátku září :)
Co budu dnes dělat? Hrozně se těším domu na tu knihu o Malé straně. Musím ještě po obchodech, ale moc přehánět to nebudu. Asi bych si měl něco uvařit, ale dnes to patrně vyřeším pizzou, musím přece číst. Jinak jsem celý večer ladil ty “překladatele”, měl jsem spoustu nápadů, některé nezrealizovatelné, a myslím, že to bude moc fajn. Hrozně se na ten příští čtvrtek těším a vlastně mi to pomáhá v cestě dopředu.
Krásný den, milá Kveru.
K.
P.S. Máš ráda labutě?
P.P.S. Dneska se uděluje Nobelovka za literaturu, komu bys ji přála?
Žádné komentáře:
Okomentovat