Kaplan Kverulantce #24

Milá Kveru, dnes začínám odpovídat hned po dočtení - v pondělí odpoledne. Vím, že to dnes nestihnu dopsat (i když, kdo ví?), ale chci psát hned. Teď. :)


Tak nejdřív k uplynulému víkendu a pak se vrátím k Tvému dopisu. Na tento víkend jsem měl původně jiné plány: chtěl jsem odjet z Prahy. Ale protože mi od pátku nebylo dobře (nejdřív střevní problémy, potom nachlazení, které kulminovalo včera odpoledne), zůstal jsem v Praze. Ani jsem nejel na ten knižní blešák do Jenče, ale ani toho nelituju, protože se obávám, že tam bylo brzo všechno pryč. A tak jsem byl doma. Jen já a kočky, víš jak. A nakonec to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Protože, milá Kveru, teď už mohu svobodně a otevřeně vyprávět o svém příběhu. Vystoupil jsem totiž z křehkého pole nejistoty a podíval se pravdě do očí. A víš, jaká byla ta pravda? Přesně taková, jakou jsem si ji přál mít. A já konečně mohu být bez okolků šťastný. To je dobré, ne? :)

A tak jsem znovu dělal plněné tortilly (a hrozně se jich přežral) a pak v sobotu jsem se pokoušel o bagel. Domácí bagel! :) A dopadl docela dobře, fakt! Jen musím trošku zapracovat na těstu, aby ta konzistence byla o něco lepší, ale chutově to byl velký zážitek, budu je dělat často. Náklady jsou prakticky nulové (půl kila hladké mouky, droždí - to jsou jediné fixní náklady + energie) a výsledek stojí za tu snahu. Bavilo mě je dělat, fakt moc :) Dneska si jdu do Mallu pro kuchyňskou váhu a sendvičovač a k Ježíšku si budu přát mixér. Zbláznil jsem se, viď? :)

No a ten víkend byl prostě fajn. I když mě mrzelo, že jsem nemohl jet z té Prahy, protože jsem se na tu cestu hrozně moc těšil, tak těch pár dní v teple bylo potřebných. Tento týden mě toho moc nečeká, takže doufám, že budu po večerech dohánět své čtecí resty. Je jich hrozně moc. HROZNĚ moc…

Teď ke čtvrtku! Hrozně rád jsem Tě tam viděl a nechápu, jak jsem mohl přehlédnout Tvůj příchod. Nicméně, vystřelila sis ze mě skvěle a já z toho Tvého nápadu byl rozesmátá ještě v půl čtvrté, když jsem přišel domů. Jsi prostě nejlepší :) Z toho večera mám smíšené pocity, ale ano, bude další. Kdy? No zase za měsíc. O čem? To zatím stále nevím :)

Tak, teď znovu otevírám Tvůj dopis.

Jméno Sorentino mi něco říká, ale nikdy jsem žádný jeho film neviděl, jsem ostuda? Vlastně přemýšlím, kdy jsem byl naposledy v kině a mám pocit, že to bylo právě na začátku toho příběhu, o kterém jsem mluvil v úvodu. Byl to film Domácí péče a byl jsem z něj nadšený (a stále jsem!). Možná jsem z toho byl tehdy nadšený i proto, s kým jsem na tom filmu byl, ale viděl jsem ho pak ještě jednou a nadšení menší nebylo. Vůbec chodím do kina hrozně málo a asi bych se v tom měl polepšit. Jenže mě nebaví chodit do kina sám. Je to tak frustrující!

Šicht po barech mám za sebou v poslední době několik - ostatně i v ten čtvrtek jsme s nejvytrvalejšími skončili U sudu a domů jsem se dostal v půl čtvrté ráno. A bylo to fajn, povídali jsme si o všem možném a vlastně to byla taková pěkná tečka za tím večerem. A přijde mi, že takových nočních směn nad alkoholem člověk nemá litovat, dokud si to může dovolit. Protože to jsou právě ty roky, na které bude později tak rád vzpomínat. Jaký je tvůj nejzábavnější zážítek z nočních kaleb? Povím ti svůj: To jsme takhle byli s jedním kamarádem na tahu po malostranských hospodách a pak jsme pokračovali na druhý břeh. Šli jsme přes Karlům most a tam na tom zábradlí, nebo prostě na tom kamenném okraji, stál chlapík a “stopoval”. Kamarád k němu přišel, řekl: Naskoč si! - a ten dotyčný chlapík mu skočil na ramena a šli dál. Takhle jsme poznali jednoho našeho pozdějšího skvělého kamaráda - v noci na Karlově mostě. Nebo když jsem přiopilý zpíval u Masaryčky “Vínečko bílé” a někdo se ke mně přidal a dál jsme zpívali dvojhlas, na to taky rád vzpomínám. A to upozorňuji, že nikdy nezpívám, za žádných okolností :)

Hmm, dresscode k uctění intelektuála? Vzal bych nějaké hezké šaty, možná puntíkované a bílou halenku s červeným šátkem? Udělal bych ze sebe (nebo z Tebe?) roztomilou školačku. To by mohlo fungovat.

Já tohle podzimní počasí stále proklínám! Musím si taky koupit nové boty, tyto mají svou kariéru za sebou. A nesnáším nákupy bot. Vždycky se bojím, že budu mít díru na ponožce (a většinou tam fakt je). Ale ta sychravost, déšť… No fuj. Dneska jsem dokonce do práce poprvé vyšel v zimním kabátu. Co budu dělat v lednu?!

Já kdybych našel pětitisícovku na zemi a bylo jasné, že nikomu nepatří, asi bych si ji nechal. Bavíme se o bankovce, ne o peněžence (tu jsem jednou našel plnou peněz v OC Chodov a vypátral majitelku, byla hrozně vděčná…). Protože když ty peníze dám na charitu, nevím, co se s nimi stane. Jasně, mohu koupit hračky a dát je dětem do nemocnice. Nebo za ně koupit krmení pro nějaký útulek. Ale znám se, určitě by se mi to hodilo :) Tak a teď se stydím a čekám přísné pokárání.

Skřítkům jsem domečky nestavěl, ale letos jsem chtěl vyrobit pár zvířátek z kaštanů. Vím, komu bych tím udělal radost, ale nakonec jsem to nějak nestilhl a teď už je po kaštanech.

Mary Popins - ano, pamatuji si tak dva roky zpátky, že jsem viděl v TV americkou pohádku tohoto jména a hrozně mě nadchla, ale víc si už nepamatuju. Vím, že jsem se na ní chtěl podívat znovu, tak to asi brzy udělám :)

Jak tak sedím a třískám do klávesnice, zase mě začíná bolet v krku. Takže si jdu dnes po práci koupit Orofar a zkusím s tím něco udělat. Na následující víkend potřebuji být absolutně fit, jedu totiž (snad, mám to v plánu) mimo Prahu a tentokrát to musí vyjít. Víš, dneska se mi to celé píše hrozně lehce. Začal jsem před 20 minutami a jsem vlastně skoro na konci. Nevím, čím to je. Ale prsty mi tančí po klávesnici jak zběsilé a nechtějí přestat. Chtějí psát a psát dál. A to jsem už dlouho neměl kafe, naposledy dnes ráno.

Nechci být moc sentimentální, ale hrozně se těším, až se po práci půjdu kousek projít po Smíchově. Mám to místo hrozně rád. Podobně jako další místa v Praze se špatnou pověstí - dříve Karlín, Žižkov, Holešovice… Jsou to místa, speciálně teď ten Žižkov, o kterých se příliš často v dobrém nemluví. A přesto tam jsou nádherná zákoutí, na která rád vzpomínám. Kostel sv. Prokopa - srdce Žižkova… A pod bystrým okem hejtmana to město postupně mizí. Stává se z něj další nudná rezidenční čtvrť a oblíbené nonstopy a noční bary končí jeden za druhým. Ruský kapitál “Republiku Žižkov” připravuje o její duši, a to je mi hrozně líto. Ale stejně tam budu rád chodit, protože jen na jednom místě - na Žižkově, na jednom konkrétním místě, můžeš vidět panorama Hradčan těsně nad vozovkou. Znáš to místo? :-) A při povedeném západu slunce je to opravdu místo plné magie. Podobně Smíchov se svými putykami, Karlín před povodněmi a Holešovice na přelomu Milénia… Podobně jako zaznamenal Dan Hrubý v té fantastické knize Pražské příběhy zmizelou Malou stranu, tak podobně já si pamatuju místa tak, jak už dneska neexistují, a nebo pomalu mizí. Je mi z toho úzko, Kveru, úzko.

A tak končím smutně, trochu. Ale věř mi, že psát tento dopis mi přineslo obrovskou radost a jak už víš, stihl jsem ho dopsat hned v pondělí :)

Tak krásný vstup do nového týdne,

Tom

P.S. Jakou knihu by sis ráda přečetla?
P.P.S. Máš puntíkatou pentli do vlasů?