Kaplan Kverulantce #10

Milá Kverulantko,

je sice pátek, ale já se modlím, aby už skončil. Bolí mě hlava (tři hodiny spánku už mi dávno nestačí), nevím co se přesně kolem děje, zavírají se mi oči a slyším, jak všude kolem teče voda. V tomto rozpoložení Ti budu dnes psát. A doufám, že se to moc na úrovni textu neodrazí.


Nejdřív začnu včerejškem, jestli dovolíš. A bude to v heslech:

• Nervozita ovládla mou mysl
• Večer se přes všechny mé obavy moc povedl
• Kebab na schodech u Quadria v jedenáct hodin večer
• Slova, věty, sdělení. Slova, věty, sdělení, které vracejí sny tam, kam patří.
• Pocit, že jsem prohrál další zápas svého života.
• Půlnoční cesta taxikem domů, ticho rušené jen decentní Evropou 2 z rádia pana uberisty.
• Krátká noc.
• Cesta městem před svítáním.
• Loučení. S pocitem, že to slovo LOUČENÍ si zaslouží velké L nejen na začátku věty.
• Snídaně na Václaváku.
• Gratulace k úspěšnému večeru, přijímané s trpkým úsměvem člověka, který v jeden den vyhrál i prohrál zároveň.
• Nečekané setkání na Václaváku. 
• Cesta do práce. 

K tomu večeru vlastně chci říct ještě něco. Bylo to nakonec příjemné a pro mě výrazně obohacující. Měl jsem tam dvě ukrutně milá setkání. Jednak se tam ukázala má milá Karin (šéfka jednoho nakladatelství z Ostravy) a potom především: Ema, ano ano, TA EMA, veleslavná blogerka, u jejíhož blogu už rok a půl nevěřícně kroutím hlavou a říkám si: Bože, ta holka má talent. A teď si představ, milá Kveru, že Ema sleduje i tento náš briefroman. Potěšilo mě to, a vlastně mi to dodalo ještě více chuti v našich dopisech pokračovat. 

Druhý večer rozhodně bude, už za měsíc. Rád Tě tam uvidím. 

A možná se zítra uvidíme i na tom Burgerfestu! Chtěl jsem si to nechat pro sebe, že se tam taky chystám, ale když už jsi o tom začala mluvit... Trošku mě děsí to, že mluvíš o frontách... Nemám fronty rád. Na druhou stranu už vloni jsem si nadával, že jsem tam nešel a nechci tak udělat stejnou chybu. Půjdu tam sám, což (jak víš) nemám rád, ale nechci si to nechat ujít.

Tell me more, tell me more – obávám se, že raději ne. Ne proto, že bych nechtěl, ale proto, že je vše najednou zvířené a nemohl bych to psát s klidem v duši.

Teď k seznamkám. Obecně proti nim vůbec nic nemám - teď mluvím o té formě jako takové. S čím mám problém je, že tam jen těžko narazíš na někoho normálního. Takže jsem si z těch inzerátů tam začal spíš dělat legraci a bral jsem to jako takový druh pozorování, aniž bych si dělal nějaké naděje, že tam někoho potkám. A taky nepotkal. Nevím, jestli je to přímo budoucnost. Řekl bych, že to je současnost, a to už pěknou řádku let. Vlastně to navazuje na inzeráty v novinách, Jen se to odehrává na internetu. No a Tinder - kdyby mi šlo o sex, tak bych si vybral hned. Ale já potřebuju holku, se kterou budu moct začít něco tvořit. A to se obávám, že se tam hledá fakt těžko. 

No, budu muset najít čas na to chodit víc mezi lidi. Sice tím budou trpět moje koťata (a budu mít málo času na čtení), ale zase jim přivedu novou tetu na mazlení.

K té zkoušce disciplíny: Já u psaní nad sebou potřebuju nějakého krotitele. Když někdo ví, že se snažím něco psát a drží mě u toho. Takže vlastně i Ty jsi má disciplína. A navíc mě psaní s Tebou (a psaní si s Tebou) moc baví. Vidíš - píšu a přestává mě bolet hlava. Máš na mě dobrý vliv! :)

Ta básnička je skvělá! Vlastně, abych si taky trochu rýpl do současné české poezie (což dělám s gustem), je to lepší než většina toho, co se dneska za poezii vydává. Jak mi naskakují roky, víc a víc spíš starší věci. Hudbu (teď jsem se zamiloval do písničky Návštěva v pekle od Sváti Karáska, jestli máš Spotify, najdi si ji tam, je skvostná), knihy, poezii, filmy, obrazy... Přijde mi, že to má větší hloubku a větší kouzlo. 

Berná mince nebyla ani tak domácí úkol, jako zkoumání Tvé duše, milá Kveru. Já totiž nevím pořádně, o čem ta písnička je. Mám svou teorii: podle mě to je o tom, že do někoho investuješ city, nebo čas, nebo někoho vychováváš jak nejlépe dovedeš, ale nakonec ti to může být prd platné, protože ten člověk se rozhodl jít jinudy a celou Tvou snahu, energii a lásku devalvuje, a Ty se stále snažíš ho dostat na tu cestu, která je podle Tebe správná. Nevím, jestli bych to označil za lhostejnost, možná za souboj vlivu a vlastní vůle. A musím Ti říct, že tu písničku miluju, je v nich tolik emocí... Kdysi jsem miloval Potměšilého hosta, ale dnes ke mně tato promlouvá mnohem víc. Možná se bojím, že tyto zápasy budu brzy prohrávat a tak se do toho vžívám. Ale možná to jen moc řeším.

Černé oblečení? Aha, ty myslíš ten příběh. Povím Ti ho, ale je hrozně smutný.

Byl jsem první rok v Praze a zamiloval se do jedné dívky. Zdálo se, že city jsou opětované, hodně jsem ji navštěvoval u ní doma, chodili jsme spolu do kina, do divadla... Ale vždy to končilo u doteků a opakovala mi, že to je všechno, co mi může nabídnout. Že kdybych věděl, co ji čeká, stejně bych utekl. Ujišťoval jsem ji, že se to nestane (a ironií osudu jsem podobný příběh zažil o pár let později, jen s jiným koncem) a že s ní zůstanu, ať už ji čeká cokoliv. Nevěřila mi to. A jednoho dne nepřišla do školy. Našel jsem si v telefonním seznamu (v papírovém, v budce! To už se dneska ani nedělá!) jejich číslo domů, volal jsem tam, ale vzala to maminka a poprosila mě, ať nechodím. Dovedeš si představit, jak mě to trápilo. A o pár dní později mi ta maminka volala na mobil (ta dívka na mě nějakým způsobem získala číslo, ani nevím jak), že by byla ráda, kdybych přišel v sobotu dopoledne do vojenské nemocnice. Shodou náhod jsem si na sebe vzal černou košili a černé kalhoty, nic to nemělo znamenat. No a tam jsem se dozvěděl, že ta dívka trpí leukémií a že se stav dost zhoršil. Zůstali jsme spolu v pokoji sami snad půl hodiny, celou dobu mě držela za ruku a byla naprosto klidná. Usmívala se na mě, zatímco já seděl na kraji postele a brečel, jak želva. To bylo poprvé, co mě kdy nějaká žena viděla plakat. Pak přišla sestra a já musel odejít. Když jsme se loučili, řekla mi: „Ta černá ti sluší!“ To bylo naposledy, co jsem jí viděl a tato věta bylo to poslední, co jsem jí slyšel říkat. Zemřela pár týdnů potom. A já pořád slyšel, jak říká: "Ta černá ti sluší", a viděl u toho ty její nádherné kočičí oči a věděl jsem, že v ničem jiném už nebudu chtít chodit. A skutečně, trvalo hodně let, než jsem si koupil barevnou košili.

Doufám, že jsem tě moc nerozplakal.

Co mě o víkendu čeká? Chci se kromě Burgerfestu podívat na Dyzajnmarket, nikdy jsem tam nebyl a musím konečně poznat, co na tom všichni tak máte :)

Cimrmany mám hrozně moc rád. Je to jeden z lakmusových papírků, které aplikuji na lidi ve svém okolí. :-) Ale musím říct, že čím víc zkušeností a zážitků mám se Zdeňkem Svěrákem, tím ho mám méně a méně raději.

Podobnou otázku mám já na Tebe: Co Ty a Monthy Python's Flying Circus? :-)

Tak vidíš, nakonec jsem to dal a doufám, že se za tuto odpověď nemusím stydět.

Krásný víkend a těším se na odpověď

K.

P.S. Mží ti do vlasů?