Kaplan Kverulantce #4

Milá Kverulantko,

vlastně nevím, jak Ti odpovědět. Ptáš se metaforicky, nebo konkrétně? Pokud se ptáš konkrétně, tak ke svým třídám jsem nikdy žádný vztah neměl. To víš, od mala introvert, člověk uvězněný v knihách, ze kterých se mi nechtělo vystoupit. Nepotřeboval jsem kamarády, protože jsem měl dost těch, o kterých nikdo nevěděl. Trvalo mi hrozně dlouho, než se to změnilo, a proto jsem vlastně neměl žádnou pubertu a žádnou dětskou lásku. Teda, jednu ano, ale to mi bylo fakt hrozně málo (někdy první stupeň) a vlastně to bylo na dlouho naposledy, co jsem se zakoukal do holky. Další má láska přišla až v Praze, ale o tom někdy jindy. A to jsme na střední měli ve třídě včetně mě jen šest kluků, jinak samé holky! Ale na málokterou si dodnes vzpomenu a vlastně mohu říct, že něco jako lásku jsem zažíval jen k jedné z nich. Ale v té době jsem byl neodvážný kluk z vesnice, co se neodvážil.


Pokud se ptáš metaforicky, tak musím říct, že mám třídu velmi rád. Třída, pod tím slovem vnímám lidi kolem mě, kteří tvoří takovou tu krustu, nebo jak to říct… No a prostě, jsem někdy až moc obětavý a moc seberozdavačský. Bohužel si lidi hrozně rychle oblíbím, někdy dřív, než je stihnu poznat, a pak to nedopadá dobře. Ale pryč od toho tématu, to není nic veselého.

Ta má Lolita (říkejme jí tak, nerad bych tu házel nějakým jménem) byla úplně jiná, než holky svého věku. Byla strašně chytrá, sečtělá, rozumná a měla nastavené priority lépe, než já ve svém o 14 let vyšším věku. Věděl jsem, že chci, aby toto byla matka mých dětí. Měla toho za sebou v životě hodně, víc než já. Prožila si peklo a v určitém slova smyslu si to peklo zažívala dál. A já se do ní zamiloval tak, jak nikdy před tím a nikdy potom. Byla to nejsilnější a nejintenzivnější láska, jakou jsem kdy zažil a slíbil jsem si, že nikdy už takovou lásku nechci zažít. Když byl konec příběhu, něco ve mně zemřelo. My jsme spolu ani nechtěli “chodit”, já nebyl připraven na vztah s podobně mladou dívenkou, jenže chceš-li Boha rozesmát, seznam ho se svými plány, víš jak. No a já za nějakou dobu zjistil, že nejen, že umírám touhou, ale že především umírám bez ní. Že ji musím vidět, že ji chci do svého života, že jsem ochotný vše ze svého života obětovat, aby mohla být se mnou, já s ní, abychom mohli být spolu. Byl jsem schopný se odstěhovat z Prahy, opustit místo, kde jsem žil, nechat tu rodinu, přátele… Existovala jen jedna osoba, pro kterou jsem chtěl žít a dýchat. A to byla ona. Když ten příběh skončil (ne, nebylo to smrtí, ale z mého pohledu to do dramatičnosti nemělo daleko), skončil do určité míry i můj život. A teď si představ, drahá Kverulantko, že vím, že ta dívka obývá stejné město, jako já. Přistěhovala se do Prahy někdy před rokem. A já se den co den bojím, že na ni narazím. Je to už mnoho let, co jsme se viděli naposledy (a věř mi, že to mám stále před očima, stáli jsme na nádraží v jejím Městě, ona plakala, já slzy zadržoval a slíbili jsme si, že se nikdy neopustíme. Ale sliby nemůžeš splnit když nevíš, co všechno přijde. A pokaždé, když přes to nádraží jedu, musím odvrátit zrak od nástupiště, ta bolest je trvalá, a nikdy v životě neskončí). Nechci ji potkat. Jsem zamilovaný, mám ve svém srdci dívku, která o mou lásku stojí a já nechci pokoušet štěstí.

Uf, tohle je jak z románu, že? Ale jedna osoba mi kdysi řekla, že můj život takový román připomíná, bohužel to je pravda. Už jsem ti vyprávěl, proč jsem začal nosit černé oblečení? To ti někdy povím, to je taky obrovský příběh.

Co se reálné lásky týče, myslím, že člověka je třeba milovat i s tím, co nám na něm vadí. To neznamená, že mi to přestane vadit, ale těším se na to, až budu řešit takové drobnosti, jako zvednuté prkýnko, ponožky na zemi, nebo mléko, které jsem nedal do ledničky. Vždyť pokud se dva milují i s tímto, teprve potom je to pravá láska. Ale do toho mám daleko :(.

Nepochybuj o dojmu, který jsi na mě udělala :) Nejde o to, co máš načteno nebo nakoukáno. Všímal jsem si drobností, gest, mimiky a intonace. Všímal jsem si slov, která jsi řekla a postupně jsem si dělal Tvůj obrázek. Světáky miluju, byť jsem je dlouho neviděl. A sympatie se mi stávají bez ohledu na to, kolik toho člověk ví. Vznikají tehdy, kdy cítím, že nás s protějškem něco pojí. Něco, co není vidět, ale je to cítit. Těžko se to popisuje.

Černobílé filmy! Jsem rád, že o nich mluvíš. Jedna mně velmi milá a velmi blízká osoba o sobě říká, že je „stará duše“. Víš, co tím myslím? Vždycky jsem inklinoval ke starým filmům a vždy jsem si rozuměl spíš se starými lidmi. Ostatně, o mém učiteli jsem psal na svém blogu a myslím, že jsem Ti o něm vyprávěl na Náplavce, nebo se pletu? Viděla jsi Casablancu? :) Je to film, který mám patrně nejraději ze všech černobílých.

No, co říct k létu. Použiju jen málo slov. Začalo hrozně hezky a brzo hrozně špatně skončilo. Ale víš jak. Když má vzniknout něco skutečného, musí něco nepravého skončit. Myslím tedy, že mé smutky z první poloviny léta byly nutnou cestou k tomu, aby ta druhá polovina léta mohla začít hezky. A myslím, že se to povedlo. Asi by ses mě ptala, jestli se cítím šťastný. A víš co? Sovy nejsou tím, čím se zdají být. :)

Ani já nemám důvěru ke knihám, které tak vtipně označuješ jako ó šanti šanti. Ale tohle je jiné. Není to duchovní příběh, není to příběh o rozvoji lidské duše, blá blá blá. Tohle nesnáším, však víš. Jenže, Šántárám je kniha, ve které duchovní rozměr nepotřebuješ. Ona je syrová a surová sama o sobě. A možná díky tomu skutečnější, než všichni dobroprdové typu Coelho, Ruiz a další.

K tomu klíči se vracet nechci, bojím se, že to pro Tebe není příjemné téma, a tak si to domyslím sám… Otázek mám tisíc, ale víš, jedno z mých pravidel je, že pokud se chci něco dozvědět, dozvím se to i bez otázek, pokud to mám vědět.

Mimochodem, dorazíš ve čtvrtek? Hrozně se na ten den těším, bude to pro mě něco nového, nevyzkoušeného, ale musím to zvládnout…

O mém oblíbeném filmu jsem psal, ale není to jen Casablanca, takových oblíbených filmů mám víc. Nevím, který hned jmenovat. Forrest Gump? Amadeus? Obecná škola? Neumím vybrat jeden.

Houby nemám rád, nerad je jím a neumím je sbírat :)) A to jsem kluk z vesnice. Já jsem holt takový ten kavárenský typ. O víkendu jsem byl na Jiřáku na burčáku, to mě bavilo. Dal jsem si tam tři kalíčky, koupil dvě dvoulitrovky a jel za svou kamarádkou, která mi odlétala do Portugalska, tak jsme se předtím ještě chtěli vidět. To je osoba, díky které jsem přežil ten příběh s Lolitou, o kterém jsem Ti vyprávěl. Nejbližší kamarádka, pro mě víc, než by byla sestra.

Bože, dneska jsem se nějak rozepsal. Promiň. Příběhy mne opět ovládly a Ty to po mně musíš číst.

Nejsi divná, že si pouštíš koledy, vždyť Vánoce jsou nejhezčí doba v roce :)


K.


P. S. S Tebou bych na ty houby přece jenom šel.

Jo a ještě jedno P.S.: Nemám auto ani řidičák. Někdy se díky tomu cítím méněcenný.

A tohle mi teď zní hlavou. Napsal to slovenský básník Miroslav Válek:


Láska je strašne bohatá, láska, tá všetko sľúbi,

no ten čo ľúbil, sklamal sa a ten, čo sklamal, ľúbi.

Prach dlhých smutných letných dní na staré lístie padá,

poznala príliš neskoro ako ho mala rada.



Tak každoročne v jeseni svetlá sa tratia z duše

a človek, koník túlavý od srdca k srdcu kluše.

Pre každé chce zomierať, žiť nechce pre nijaké

chcel by mať jedno pre seba, je mu jedno aké.

Možno, že iba obrázok, možno tôňu iba.



No pred cieľom sa zastaví. Komu zas srdce chýba?

Zo všetkých mojich obrázkov mámivý ošiaľ stúpa.

Bola to láska? Sklamanie?Aj láska bola hlúpa,

že chcela všetko naraz mať a všetko naraz stráca.



Koľko ráz v noci májovej hľadeli do mesiaca.

No máj im málo šťastia dal a krátke bolo leto,

len jeseň, tá vie o všetkom a jeseň nepovie to.

Šla zima dolu údolím a niesla odkaz máju.

Túžieval, čakal, dočkal sa. Odišla. Nepozná ju.



Láska je strašne bohatá, lásáska, tá všetko sľúbi,

no ten čo ľúbil, sklamal sa a ten, čo sklamal, ľúbi.

Prach dlhých smutných letných dní na staré lístie padá,


poznala príliš neskoro ako ho mala rada.