Milá Kverulantko,
jedu ve vlaku, do kterého jsem naskočil v plné rychlosti, aniž bych se podíval, kam vlastně jede. A víš, já mám vlaky hrozně rád. Takže teď sedím ve vlaku a nepřemýšlím nad tím, kam dojedu. Možná se ten vlak vrátí tam, odkud vyjel. Možná dojede co svého cíle – ale současně nevím, jaký cíl to vlastně má být. Možná ten vlak vykolejí a následky jízdy budou tragické. To všechno je možné; to všechno se prostě může stát. Ale teď jedu! Jedu a dívám se z okna na měnící se krajinu, vlakem prochází paní s bufetem a hlavně, ten rytmický zvuk trdm trdm trdm mě ukolébává do slastného nevědomí. Já bych Ti hrozně moc chtěl napsat něco víc, hrozně moc bych přestal být tajemný. Jenže, Kveru, rozhodl jsem se o mé jízdě vlakem přestat psát úplně, toto je poslední odstavec, který se toho tématu týká. Z osobních důvodů. Určitě ale poznáš, kam ten vlak dojel. Zatím ale jede, a já jsem v tom coupé nejšťastnější člověk pod sluncem.
Než se vrátím ke Tvému dopisu, zkusím napsat něco o víkendu. Byl to víkend plný smíchu, byl to víkend plný poznávání, objevování. Byl to víkend, na který do konce svého života nezapomenu. Celý jsem jej strávil v Praze, nikam se mi nechtělo. Hodně vypitého vína (hodně, fakt HODNĚ), a bohužel i dost vykouřených cigaret. Jenže, ono to tak nějak k tomuto víkendu patřilo a já si dám zase pár dní detox.
K Tvému dopisu.
Jestli jsi celý víkend prospala, tak já mám naopak výrazný spánkový deficit. A vím, že ten další víkend se taky nevyspím, takže se ze mě asi za chvilku stane kofeinové monstrum. Pořád čekám, až se dostaví podzimní únava, ale zatím si ke mně cestu nedošla; za svou dnešní únavu si mohu jen já sám. :-) Opečené buřty zní jako ráj, hrozně dlouho jsem to už nezažil.
Svatební cestu do Jiljí jsem viděl kdysi dávno, ale moc si z ní už nepamatuju. Představa života na chatě mi je však velmi blízká. Jsem sice člověk bytostně městský, a městský život jednoduše potřebuju, ale jednou za čas vypadnout někam pryč; někam, kde budu bez internetu, bez počítače a budu tam jen s tím člověkem, kterého chci mít nejblíže mého života, ano, to je má vysněná představa.
A offline chvíle? Víš, tento víkend jsem vlastně něco takového zažil. Ne, že bych byl offline úplně, ale internetu, mobilu a podobným věcem jsem věnoval jen minimální pozornost. Znovu jsem objevil Roberta Fulghuma. Ježiš, on je prostě skvělý. Já vím já vím, co namítneš, že je to takový dobroprd. Jenže v těch jeho povídkách, které jsou tu dojemné, jindy vtipné, onehdy smutné je prostě něco, co mě k nim přitahuje. A to víš, jak nesnáším osobní rozvoj a knihy kolem něj. No, ale Fulghum si už léta získává mé srdce a já o něm tak hrozně rád vyprávím :) Ale příští víkend asi offline mód nedám, budu mít nějaké povinnosti, které s sebou ponesou nutnost být připojen k internetu. Jestli jsem závislák nevím. Asi ne – když jsem s někým, komu se mohu věnovat, ani si nevzpomenu na to, že nějaký internet existuje. Myslím, že mí přátelé na Facebooku by Ti to potvrdili :)
Obrázek je pochopitelně krásný, je to dokonalý příklad modernistického minimalismu s přesahem do karikaturismu. Nebo tak nějk. :)
Sociální sítě, zajímavé téma. Mám to vlastně přesně naopak. Twitter jsem miloval kdysi, ale pak jsem si tam kdekoho rozhádal a přestal tam chodit. K tomu se váže příběh, který bych Ti asi mohl vyprávět, ale třeba sem někdo z nich chodí číst a myslím si, že tento příběh zatím není určený pro veřejné oči. Ledaže bych z toho příběhu udělal zpola fikci, ale to by zase ty lidi popudilo, že to vyprávím jinak, než jak to tehdy bylo. Tehdy mi followeři naskakovali po stovkách a já si říkal: super, tady si začínám budovat nějaké jméno. No ale víš jak to je se mnou. Neumím nebýt upřímný a tak jsem se raději z Twitteru stáhnul. Teď tam chodím spíš číst, než reagovat. Mám raději Facebook. A to kvůli tomu, že tam jsou skupiny. Miluju facebookové skupiny. Sám jich pár řídím, mohl bych se pochlubit několika úspěšnými skupinami. V současné době jsem „na odchodu“ z Co čteme, kde už se mi nedaří nehádat se s tupkami, nějak neumím vystát jejich tupost a nereagovat na ni. Ano, vím, že je to můj problém. Nemalý problém. Nicméně, i tak je Facebook plný inspirativních lidí, kterých si vážím pro to, co v životě dokázali, nebo pro to, co dokazují v této nesnadné době. No a pak tam je hromada lidí hrozně vtipných a ty mám rád ještě víc.
Pokud máš na Facebooku posty, které jsi tak velmi vtipně naznačila, musíš si správně nastavit zeď - autory těchto infantilních příspěvků schovat a navíc zdůraznit ukazování těch, které by tě bavilo číst. Pak Tě bude bavit i samotný Facebook. :-) Myslím.
No, a Instagram? Kdysi jsem tam toho dával hrozně moc, ale nějak jsem přestal a dám tam spíš jednou za čas něco, co mi přijde zajímavého. Mám s Instagramem spojeno příliš nepříjemných vzpomínek.
A vůbec nenechávej těch svých myšlenek o tom, že je informovanost fenomén této doby. Je to zajímavé téma. Já si myslím, že to je jednak fenomén, ale především to je tragédie této doby a jednou na to dojedeme. Těch informací je strašně moc. Hrozně. Představ si dobu před 20 lety. Pro mě byl tehdy zázrak Teletext, který mi říkal, co zajímavého se děje právě teď. Ale teletext měl vlastní redakci, editora… Internet Ti přináší těžko představitelnou masu informací, která neprošla žádnou redakcí, žádným výběrem. Hrne se to na Tebe toho a je strašně snadné se v tom utopit. A myslím, že se v tom naše společnost jednou skutečně utopí, pokud se něco nestane. Víš, jak včera večer nešel Facebook? Vůbec mě to nevzrušilo. Šel jsem si prostě číst a říkal jsem si: No tak se z toho neposeru, že jo. A pak jsem na Twitteru četl výkřiky a dramatické zvěsti a bylo mi z toho nevolno. Proboha, je to jen Facebook…
Jsem postava z knihy? Upřímně, v posledních letech si tak připadám. Kdyby’s, má milá Kveru, věděla, co všechno jsem letos zažil. Rosamunde Pilcher by o tom napsala pět knih, Michal Viewegh sedm. Já nevím, proč si mě ty příběhy tak vyhledávají, ale jen co se oklepu z jednoho, je tu druhý a tak dál. A protože chci ctít diskrétnost aktérů, musím si je (zatím) nechat pro sebe. Občas příběhy, které od někoho slyším využívám pro své povídky, je to hyenismus? :) No a naznačit… Na začátku jsem napsal, že o tom, co zrovna prožívám musím přestat psát. A myslím, že Ty si dovedeš spoustu věcí domyslet. Takže zavři oči a čekej na první myšlenku, která přiběhne a ano, trefila ses. Je to přesně takto.
Schopnost milovat? Hm, to je zajímavá lidská vlastnost a máš pravdu, určitě bych jí dal větší prioritu. Podle mě je ale ještě důležitější vlastnost tolerance a humanita. A pak určitě dobrota. Člověk, který není dobrý, nestojí za řeč. A ano, není to lehké téma, sám jsem nad ním musel chvilku přemýšlet.
Jestli znám máchání se v lásce? Znám to a moc dobře to znám. Teď zrovna takový pocit nezažívám. Naposledy, když se to stalo jsem žil několik týdnů v ráji. Pak přišel pád na zem. A ten pád bolel a dokud bolet nepřestane, nemohu zase začít létat. Ale čím častěji člověk padá, tím snáze si na pády zvykne. Začínám si pomalu zvykat – a nevím, jestli je to dobře. To je celé, co k tomu mohu napsat. Možná se příště osmělím k tomu popsat příběh některého z těch letošních pádů, ale to bude chtít panáka. Pro mě při psaní, pro Tebe ke čtení.
No, teď to bude vypadat, že Ti to vracím za toho Modiglianiho, ale Ty víš, že takový nejsem: Simmela nemám rád. A to přesto, že jsem ho nikdy nečetl a je to tedy vůči němu přísně krutý předsudek. No ale: přijde mi, z těch ukázek co znám, že je to takový velmistr banalit. Co si mohu myslet o autorovi, který napíše knihu “Láska je jen slovo” a potom (pravda, o několik desetiletí později) “Láska je poslední most”. Tak co, je to slovo, nebo poslední most? Přijde mi tak trošku nerozhodný, chlapec allemangský.
Ano, chtěl jsem být otcem tak brzo a je dobré, že jsem se jim tak brzo nestal. Teď jsem určitě na otcovství více připraven. Jak dlouho píšu? Hm, to je dobrá otázka! Asi dvě hodiny… Ale Ty se ptáš na něco jiného, že? :)
Nejdříve jsem začal psát recenze před deseti lety, pak se k tomu přidala próza (krátké povídky). Takže asi těch deset let. Ale předtím jsem ještě studoval Vyšší odbornou školu publicistickou, tam jsem taky něco napsal :) Třeba si pamatuju na rozhovor s panem Karolem Sidonem s mou milovanou kamarádkou Bohunkou (Bohunko, jestli to čteš - pořád na Tebe vzpomínám!). To byl velký zážitek.
No, Kveru, pro dnešek to je celé. Já opět zavírám oči a vnímám ten zvuk trdm trdm trdm. Vlak jede dál. Krajina se barví podzimní paletou. Občas mi myšlenkou proběhne stín, stín obav z toho, co s tímto vlakem bude. Mám strach z toho, že vypadnu za jízdy. Někdy mám strach z toho, co mě vlastně na konci této jízdy čeká. Ale strach je tu od toho, aby nás držel aspoň trochu na zemi. Trdm.
Trdm.
Trdm.
Trdm.
K.
P.S. Jaký máš vztah k Malému princi?
P.P.S. Chci začít hubnout. Do začátku 20 kilo. Nějaké nápady, jak na to? :)
Žádné komentáře:
Okomentovat