Milá Kverulantko,
nebylo dost dobře možné Tvou výzvu nechat bez povšimnutí. V době krátké komunikace přes SMS nebo Twitter, kdy na jeden vzkaz máme nebezpečně omezený prostor se dopis jeví jako slohová úloha. Ale já mám rád, když má člověk hodně prostoru. Na to, aby se vyjádřil. Na to, aby mohl říct, co všechno cítí. Do stošedesáti znaků se toho moc nevejde a často člověk musí volit kompromis, aby tam dostal aspoň základní sdělení. Zde máme prostor neomezený a mohu tak dát svým slovům volnost.
Je zvláštní, že píšeš zrovna o Wertherovi. Jeho dopisy byly motivované touhou, a svým způsobem i za tím, že ti zrovna píšu stojí touha. Ale k tomu se dostanu později, času máme dost.
Murakamiho mám docela rád, ale nedávám mu žádnou velkou váhu. Je to prostě docela dobře napsaná konzumní literatura, která se možná tváří jako víc, ale podle mě tam toho o moc víc není. Pamatuji si, kdy jsem četl Norské dřevo. Tehdy jsem hořel touhou a láskou k dívce, které bylo 17 let, mně táhlo na třicet. Byla to dívka křehká, dívka něžná a přitom silná v emocích. Vlastně to mé tehdejší čtení s touto dívkou nic společného nemělo, byla to velká náhoda, ale dodnes si na ni vzpomenu pokaždé, když někdo zmíní Murakamiho. Byla to první tragická láska mého života, skončila špatně jak ve velkých ruských románech. Pokud někdy budeš chtít, napíšu ti o tom víc.
Ať už se Ti Murakami líbí nebo ne, o svou reputaci se bát nemusíš. Jsem sice člověk prchlivých úsudků, ale pokud si někoho oblíbím, tak to máloco zruší. Rozhodně ne kniha :-) Možná by to mělo stačit jako odpověď na Tvou otázku? Není to málo? Víš, tohle je můj celoživotní problém. Někdy si myslím, že náznak stačí, aby druhý pochopil, ale pak se po letech dozvím, že dotyčný si mé konání vyložil jinak, než jak jsem zamýšlel. Měl bych tedy ke Tvé reputaci říct něco víc. Ale řeknu to oklikou.
Píšeš, že jsme si tehdy na té Náplavce docela sedli. No vidíš, já z toho měl úplně opačný pocit. Totiž: zdálo se mi (a tento pocit ve mně sílí a bobtná), že jsme si sedli víc, než “docela”. Možná dokonce víc, než bylo zdrávo. Odcházel jsem s pocitem, že když Tě brzy neuvidím, život kolem mne zešedne a zchřadne. A přitom jsem věděl, jak se věci mají, vlastně jsem to věděl už když jsme se domlouvali, že se uvidíme. Jenže, kde je rozum a kde je srdce, že. A tak jsem se snažil tento můj vnitřní boj vyhrát způsobem, který Ti přišel jako chlad. Jenže to, co se mohlo zdáti chladem bylo ve skutečnosti snahou uhasit požár, který tu přišel z čistého nebe.
A tak jsem se snažil tvářit, že neexistuješ, ale pořád se přitom díval na Tvůj Instagram a mockrát jsem byl v pokušení něco napsat. Léto jsem si vytrpěl. Ani ne tak díky horkům, které nesnáším, jak asi víš. Ale kvůli příběhu, který letos vykvetl z ničeho a který zahynul dřív, než se z květů mohly stát plody. Víš, léto pro mě vždycky znamenalo problémy. Nedávno jsem si uvědomil, že žádná z mých milostných romancí nezačala v létě nebo na jaře. Fakt žádná! Vždy podzim, nebo zima. A teď přichází podzim a já nevím, jestli se mám těšit, nebo obávat.
Jsem rád, že co se týče zdraví jsi na tom lépe, pořád na to myslím a budu doufat, že mi dáš vědět, jak to pokračuje.
Teď ke knihám: Rozečetl jsem fenomenální knihu Šántárám, napsal to Gregory David Roberts. Taky nevíš, kdo to je, co? Já to taky nevěděl. On to je bývalý trestanec, který uprchl z australského vězení do Bombaje, kde se mu povedlo domestikovat a v té knize vypráví, co tam všechno prožil. Je to plné myšlenek, které si chci číst furt dokola, přestože víš, jak nesnáším “hluboké lidské pravdy”. Ale není to tak povrchní, jako třeba Coelho. Jsou to věty, nad kterými mě baví přemýšlet. Je to docela špalek, má to skoro osm stovek stran. A tak mi sice utíkají knižní novinky, které nestíhám číst, ale vůbec toho nelituju.
No, tak to je asi všechno, co jsem Ti chtěl dnes napsat. Koukám z okna na malebná oblaka a přeju si vidět letícího pelikána.
K.
P.S. Máš ještě svůj klíč, nebo jsi ho už zahodila?
Žádné komentáře:
Okomentovat