Kaplan Kverulantce #8

Milá Kverulantko,

včera jsem Tě odbyl klipem a věř mi, že to nebyl úmysl. Nechtěl jsem ale mlčet, stejně jako jsem nechtěl nic říkat. Byl to zvláštní den a já měl hlavu plnou otázek. No, dnes je to lepší a vracím se tak ke Tvému poslednímu dopisu.

Vlastně mě napadlo, že bych tě tam mohl potkat; vím, jak máš víno ráda. Ale byl jsem tam všehovšudy půl hodiny, nechtělo se mi tam zevlovat o samotě jen tak sám. Obecně mám v poslední době problém chodit sám do kina, do divadla… Takže skoro nikam nechodím. No, ve čtvrtek ale jdu na koncert Živých kvetů (už zítra!), to si ujít nenechám. A jsem rád, že sis vinobraní užila :)

Když jsem dnes jel podél Vltavy a koukal na stromy u řeky, došlo mi, že podzim už vážně přišel. Na jednu stranu ho mám rád, ale na druhou stranu se ho obávám. Pořád mám před očima podzim 2007, ze kterého jsem se pár let vzpamatovával. A to už je osm let a přesto jsou vzpomínky stále živé. Byla to doba, ke které se příliš často nevracím, ale z hlavy ji dostat nemohu. Všechno s tím spojené - krumlovský zámecký park, kaštany, Budějovice a tak dál - jsou pro mě symboly smutku a melancholie. I když jsem v Krumlově byl o pár let později znovu, ten pocit nezmizel. Myslím, že to místo už nikdy nebudu umět mít rád. Ale kdo ví.

Co piju? No, nejčastěji pivo a víno (pivo z malých pivovarů, víno suché). Z opravdových alkoholů mám rád rum, vodku, whiskey, slivovici, gin (s tonicem!). Představa, jak sedíme v anglickém klubu, popíjíme whiskey, kouříme doutník je hrozně super. A hned jsem si vzpomněl na How I Met Your Mother, kde v podobné situaci Barney poznal, že Robin je ta jeho pravá. Tehdy jsem si říkal: Poprvé Barneymu rozumím.

A protože i mně je realita příliš malá, vítám toto tvé létání na fantazii a musím říct, že mě čím dál tím víc baví létat s tebou. Kam doletíme?

Ten příběh s dopisem v krabičce mi přijde hrozně záhadný a vlastně hrozný. Myslím, že klíč do té Vltavy patřil, jen si říkám, jestli Tě to tak trochu nemrzí?

Miluju vaření, už jsem ti to říkal? Je to pro mě relax, je to pro mě zábava a hrozně mě baví vylepšovat recepty, které si najdu někde na internetu (měl bych si konečně pořídit pořádnou kuchařku). Jediné, co mě na vaření mrzí je, že nemám pro koho vařit. Tak hrozně rád bych někomu udělal své vymazlené palačinky, nebo nedávno jsem experimentoval se zapečenými těstovinami a byly výtečné. Jenže, když to dovařím, tak si uvědomím, že jediný člověk, který to ochutná jsem já sám. Ale vařím dál a zlepšuju se, a až jednou potkám svou „paní Colombovou“, zahrnu ji nejen láskou, ale i gurmánstvím :)

(PŠT, nikomu to neříkej, ale začínám mít pocit, že jsem paní Colombovou poznal, ale zatím to neví nikdo, nikomu jsem to neřekl, tak si to nechej pro sebe)

Já vůbec nevím, jaký budu ke stáří. Bojím se, abych nebyl takový ten zapšklý dědek, co nadává na mladé, to snad radši Alzheimera (fuj, dělám si srandu z vážných věcí, ale ty už mě znáš, tak si to mohu dovolit). Nechci tak dopadnout a nevím, jak to zařídit. Já bych chtěl být takový ten hodný děda, kterého jsem poznal (on to vlastně nebyl můj děda, ale bral jsem ho tak) já a který mě v životě dovedl tam, kde dnes jsem.

Kveru, ta situace v metru je přesně ta, které se obávám. Je fakt, že dnes jsem plný nových příběhů, které jsem od té doby zažil, mám skvělé kamarádky, se kterými jsem toho už hodně zažil a svým způsobem je miluju. Mám teď navíc pocit, že jsem na začátku příběhu, který může mít šťastný konec. A přesto se bojím toho, že ji jednou potkám. Ne snad proto, že by se ve mně něco zlomilo, změnilo. Ale proto, že mi tehdy hodně ublížila a ta bolest se už asi nikdy neztratí. A já se bojím své reakce. Že bych na ni byl zlý, že bych.. Prostě chci, aby si mě pamatovala bez zášti, kterou vůči ní dnes cítím. V té knize, kterou teď čtu je myšlenka, kterou mám pořád před sebou: Že bez odpuštění není láska. Je to myšleno tak, že pokud neodpustíš lidem, kteří ti ublížili, nikdy nemůžeš pořádně milovat, protože máš v srdci jinou silnou emoci. A já nevím, jak moc dovedu odpouštět. Letošní léto bylo plné bolesti a přesto lásku cítím. Lásku takovou, že bych opět pro ní měnil svůj život. Jenže, jak ta láska může koexistovat spolu s neodpuštěním?

Nepamatuju si, že bych jako náctiletý psal básničky, ale za to jsem jako dospělý člověk psal hrozně blbé povídky. Ale některé z nich tak docela blbé nebyly a já od té doby přemýšlím, co s nima. Mám je na svých různých blozích a myslím si, že některé by stálo za to oprášit. Třeba jedna, o té ti povím, tu mám hodně rád. Jmenuje se Komplimentomat a je z budoucnosti, kde společnosti vládnou ženy. No a ženy si muže podmanili a z konverzace úplně eliminovaly lichotky. Jenže pak jim chyběly, a tak někoho napadlo vytvořit automat na komplimenty: komplimentomat. Ta mikropovídka je o ženě, které to nestačilo. Chtělo by to rozpracovat do delšího nápadu, možná z toho udělat novelu, ale to víš, já se svou kázní.

Mám pocit, že pouze odpovídám a že nebudeš mít na co reagovat. Dneska jsem nějak sebestředný, což mi ostatně nedávno jistá žena vytkla. To bylo na jedné seznamce, kde mi napsala, že furt mluvím o sobě a nechci vědět, jaká je ona. A přitom hned v prvním vzkazu mi napsala, ať jí o sobě něco povím… No, moc jsem to nepochopil.

Pověz mi, milá Kverulantko,na co nejhezčího z dětství si vzpomínáš?

Tak, končím dnešní sebestředný dopis, snad mi odpustíš.

K.

P.S. O čem si myslíš, že zpívá Hana Hegerová v Berné minci?

P.P.S. Skříťata nejsou tím, čím se zdají být.