Kverulantko,
ty mě pokaždé něčím zaskočíš a já pak nevím, jak na to reagovat. Ale k tomu se ještě dostanu, možná se tomu tématu nějak vyhnu, nevím. Začnu, jako vždy, od začátku.
V sobotu jsem byl na Dyzajn marketu. Hele, já jsem asi čekal, že tam bude víc stánků pro muže. Chtěl jsem si tam koupit novou peněženku, ale nevybral jsem si. Samé hipsterské lolískovaté věci, samé fancy fashion pičovinky, ale nic, co bych mohl běžně nosit. Bylo mi z toho smutno, byl jsem tam dohromady asi dvacet minut, ani ne. Pak jsem se šel projít a víš kde jsem skončil? V antikvariátu ve Spálené. Je jeden z mála, který má otevřeno v sobotu. Procházel jsem se mezi regály, užíval si knižního pachu a bylo mi moc hezky. Pořád jsem se v myšlenkách vracel k tomu čtvrtku (jak jsem psal v posledním dopisu), ale smutky mají tu výhodu, že se za nějaký čas dovedou schovat za milé věci.
A pak? Byla hezká sobota, svítilo sluníčko, tak jsem se šel projít. Kolem Národního divadla, přes Karlův most, pak na Chotkovy sady a na Hradčanskou. Něco mě tam táhlo, ale nevěděl jsem co. Už to vím. Táhl mě tam příběh, který jsem měl zažít, abych Ti o něm mohl vyprávět.
Jak víš, tento víkend nejezdilo metro mezi Petřinami a Nemocnicí Motol. Jel jsem tedy autobusem z Vypichu a u Motola přistoupila dívka. Možná v mém věku, ale spíš mladší. A ta dívka, milá Kveru, plakala. Seděla naproti mě, takže celých těch asi sedm minut naší společné cesty jsem na ni koukal. Seděla, plakala. Tiše, neštkala. Prostě jí tekly slzy, které ani neutírala, nechala je padat na pastelovou minisukni. Prohlížel jsem si ji. Byla krásná, něco mě na ní přitahovalo. A jak jsem si ji prohlížel všiml jsem si, že má v ruce igelitovou tašku.
Vím, je to neslušné, nemám lidem koukat do tašek. Jenže bez mé zvědavosti by tento příběh neměl pointu. V té tašce byl župan, papuče, pouzdro na brýle a zahlédl jsem složku s nějakými papíry. Přemýšlel jsem o tom smutku, který ta dívka nechtěla skrývat. Já své smutky obvykle skrývám důsledně. Před lidmi jsem se rozplakal jen dvakrát. A možná to ta dívka měla stejné, jen najednou už neměla sílu. Její smutek mě přitahoval. Mrzelo mě, že jsem po sedmi minutách z jejího života odešel. Mrzí mě, že ji už nikdy neuvidím. Ale kdo ví - pamatuješ na tento můj článek? http://www.pankaplan.cz/laska-v-metru/ Tehdy se mi, představ si to, ozvala ta dívka, o které ta povídka je. Byla hrozně potěšená tím, jak jsem o nich psal. Neptal jsem se na podrobnosti ; neptal jsem se na to, jak ten příběh pokračuje. Já si totiž taky dost vymýšlel. A mohu Ti říct, že mi tehdy poprvé došlo, že když popisuju skutečný svět, stávám se jeho součástí víc, než mi do té doby docházelo.
Nikdy jsem neřídil, a tak se asi nedovedu vžít do tvé situace. Ale asi už vím, proč zatím nechci řidičák - trošku mě děsí ta odpovědnost, kterou bych na sebe řízením měl vzít. Odpovědnost za život mých blízkých, ale samozřejmě nejen jich. Já nechci říct, že se odpovědnosti vzdávám, abys mě nechápala špatně. Jen se zatím stále bojím. Ale to se zlomí, až se bude blížit bejby. A líbí se mi to, jak srovnáváš řízení se svobodou. Nebo vlastně přirovnáváš. Já si uvědomuju, že mé možnosti toho někam jet jsou omezené tím, že nemám auto. Jak by se mi dneska hodilo ho mít, a nemuset se spoléhat na autobus. Akorát že jsem k tomu stále nedospěl.
Ajaj, teď se dostávám k té pasáži, se kterou si nevím rady. Jak reagovat na něco takového? Jak reagovat, zachovat chladnout tvář a přitom… Nevím. Uklidnilo mě, že jsi napsala, že jsi zdravá. Ale vlastně mě to uklidnilo jen na chvilku. No, jdu k jinému tématu.
BURGERFEST! Nakonec jsme se odhodlal jít. A víš co? Bylo to super! Nechal jsem tam hrůzu peněz, ale nelituju toho. Holt si koupím o pár knížek tento měsíc méně :) Byly tam nějaké fronty, ale nic, co by se nedalo přežít. A fakt jsem si to užil. A potom? Milá Kveru, potom.. Nevím zatím, jak budu jednou vzpomínat na včerejší večer. Nevím zatím, co o tom včerejším večeru budu říkat zítra, za týden. Ale dnes, 21. září, cítím zběsilé mihotání motýlků v oblasti břišní. Já vím, vím co si říkáš, vím na co myslíš. Ale Kveru, promiň mi to, já prostě potřebuji naději.
K tomu hořkosladkému večeru...jednou Ti o něm povím, až skončí podzim.
Ten Lennonův citát znám! :) Kdysi…, no, kdysi… nedávno jsem se nad ním zase pozastavil a vlastně to tak nějak charakterizuje můj vztah k Lennonovi. Zdá se mi, že ho teď víc vnímám jako autora podobných citátů, než jako jednoho z Brouků, které mimochodem obrovsky miluju, stále. Víš - ona už Imagine…
Představ si, že neexistuje nebe
Je to snadné, když to zkusíš
Žádné peklo pod námi
Nad námi pouze obloha
Představ si všechny ty lidi
Žijící pro dnešní den…
Jako WTF? A dál je to ještě lepší:
Představ si, že není žádný majetek
Zajímalo by mě, zda to dokážeš
Není potřeba být nenasytný či hladovět
Bratrství lidstva
Představ si všechny ty lidi
Jak sdílejí celý svět...
Nevím no. Raději mám Beatles v jejich neunylých věcech. Jako třeba Maxwell’s Silver Hammer nebo Octopus's Garden (ta je mimochodem skvělá!)
V Průhonickém parku jsem už párkrát byl, mám z něj jednu VELMI bizarní historku. Váhám, jestli Ti ji říct, ale jo, povím Ti ji: Kdysi mě tam pozvala jistá slečna, na kterou jsem chtěl udělat dojem. Pozvala mě do Průhonického parku, kde je místo, které označuje jako “Duch lesa”. No ano, byla trošku pošahaná, ale já jak se zamiluju, nevidím to. Anyway: Šli jsme tam a ona mi nad takovým srázem u nějakého rybníčku řekla: Duch lesa je tamhle dole, jak je ten spadlý strom. Já tam s tebou jít nemohu - urazilo by ho, že tam někoho vodím, ale ty tam jdi. Ucítíš ho taky, i sám. Já tu na tebe počkám. A já byl zamilovaný a zblblý a tak jsem šel. Když jsem došel k tomu spadlému stromu, stalo se něco VELMI nepoetického. Vlastně se dnes zpětně stydím za to, co se tehdy stalo, ale okamžiku neporučíš. Nutně, ale neskutečně nutně jsem potřeboval na toaletu. Velkou toaletu. Tak nutně, že se mi začalo rosit čelo (v té době ještě ne tak vysoké). Co jsem měl dělat? No, tak jsem udělal to, co jsem udělat musel. Tam, u toho padlého stromu. Nevím, co na to říkal Duch lesa, ale mně se ulevilo a ještě víc se mi ulevilo, když jsem v batohu našel papírové kapesníčky. Počkal jsem tam ještě asi deset minut a pak se vrátil nahoru ke slečně. Přivítal mě natěšený výraz: “Tak co, Duch místa, hustý co, cítil jsi to taky?!” “Jo, cítil, fakt hustý”. No, nakonec z toho nic nebylo, já na ty esoterické květinky nikdy moc nebyl :)) Tak, jsi pohoršena, nebo pobavena?
Koukám z okna, kde duchna šedých mraků zakrývá modré nebe. Koukám z okna, kde neviditelný vítr čechrá pelargonie (nebo prostě nějaké barevné kytky) v květináči u nás před barákem. Koukám z okna na Barrandovský kopec a přemýšlím o zašlém lesku. Kveru, nežijeme dnes nějak blbě?
To je asi všechno, co Ti dnes Šťastný Kaplan napíše. Jsem rád, že máme tyto dopisy.
Ale co bude dál?
K.
P.S. Taky si dáváš na špičku prstu zrnka instantní kávy poté, co načneš novou skleničku? :) Mám asi novou obsesi.
P.S. II: Unese vlaštovka kokos?
Žádné komentáře:
Okomentovat