Kaplan Kverulantce #14

Milá Kveru,

nejdřív mě prosím omluv, že odpovídám až dnes. Vím, není to slušné nechat Tě takhle dlouho čekat. Asi bych měl začít vypravovat o tom, co k tomu vedlo, a vlastně pořád vede. Pár dní před koncem léta do mého života vtrhl nový vítr. Vítr, na který jsem téměř přestal věřit. Vítr, který mě svou osvěžující mocí začal unášet tam, kde začíná nová kapitola této mé knihy. Dnes je pátek a já přemýšlím, jestli jsem šťastný, nebo zmatený. Vím, že v příští vteřině ten příběh může skončit. Vím, že ten vítr je vlastně jako mocný dech. Když dojde první zásoba v plicích, je nutné se nadechnout. Jenže, co když ten nádech nepřijde? Pak se může stát, že zůstanu na půlce cesty. Již brzy, velmi brzy milá Kveru, Ti povím, jestli mne vítr nese dál. A je mi jasné, že čím dál na té cestě budu, tím méně ti toho budu moct o ní napsat.

Když jsme si začali psát tyto dopisy, měl jsem obavu o příběh. Měl jsem obavu, jestli bude o čem psát. A najednou tu příběh přistál sám od sebe. Rád bych Ti řekl víc, rád bych Ti popsal mé současné štěstí, či zmatenost, ale bojím se. Bojím se, aby se to „křehké vznikající“ nezničilo. Ono se to může stát i tak, vím. V tom příběhu je stále spousta šedých míst a jak se budou postupně vybarvovat, může přijít zklamání. Přesto, Kveru, cítím velké emoce. Naději.

Tak, a teď se vracím ke Tvému dopisu. Možná cestou odbočím. Jsem samozřejmě potěšený, že můj poslední dopis vzbudil takovou odezvu. Svým způsobem mě potěšila otázka Tvých kamarádek, to každému chlapovi zalichotí. Vlastně jsem nad tím už dřív přemýšlel, když jsme se poznali. Ne přímo nad touto otázkou, ale nad tématem s tím souvisejícím. Byla to pro mě hodně těžká doba, prožíval jsem velký smutek z jednoho příběhu, který skončil úderem blesku, přímo na komoru. No, a v té době jsme se poznali a já byl najednou rád, že si s někým rozumím. A tehdy na té naší mnohahodinové procházce mi po dnech smutku a černých myšlenek bylo zase dobře.

K té dívce z metra: Ano, kontaktovala mě. Ono to bylo tak: V té době jsem měl v přátelích jednu holku, kterou jsem sice neznal osobně, ale docela jsme na sebe reagovali a čas od času si vyměnili pár slov. No a ona zjevně četla můj blog a jednou mi napsala, že poznala, o kterou dívku se jedná. Že to je její kolegyně a kamarádka (dnes už vím, kde pracovala, ale samozřejmě si to musím nechat pro sebe, byť mě to maximálně překvapilo a příběhu dodalo další vrstvu). A protože byly kamarádky, věděla i o tomto příběhu. Dala jí to přečíst, tu dívku to nadchlo a chtěla mi napsat. Já se zdráhal, bál jsem se té konfrontace, ale nakonec jsem souhlasil a ta naše společná známá jí dala adresu mého profilu na FB. Vím, že jsme si slíbili, že se nebudeme ptát po autenticitě našich příběhů, ale zde udělám výjimku. Ano, ta povídka velmi silně reflektuje tehdejší situaci v tom metru. Jistě, je tam určitá míra licence, ale ne taková, aby realitu deformovala. Stejně tak je opravdu pravda, že mě ta dívka kontaktovala. Byl to pro mě jeden z nejsilnějších zážitků od doby, co píšu blogy. Ona měla skutečně velkou radost, protože viděla jejich příběh z úhlu pohledu jiné osoby. Nevím, co se za ten rok stalo. Vystoupil jsem z jejich života, z jejich příběhu a mohu se tak domýšlet. Hlavně mám teď co dělat se svým příběhem, ale to není na veřejný dopis.

Hehe, bary a noční život. Víš, že jsem poslední týden ani jednou nešel spát před druhou hodinou ranní? Holčičí tlachy – no, naštěstí jsem jich ušetřen a docela Tě lituji. J Když jsi napsala „Teda řeknu ti, nějak to kolem mě začíná svištět a děsí mě to. Každou chvíli na mě ze sociální sítě vypadne diamant nebo plena.“, vyprskl jsem smíchy. Na mě ještě k tomu vyskakují přípravky na kvalitnější erekci a důchodové pojištění, docela by mě zajímal ten algoritmus, který toto vybírá.

A jasně, že nejsi mrcha. Máš takový ten zdravě cynický přístup, který mi je velmi sympatický dost mi tím imponuješ. (Už jsi dnes slyšela kompliment?) A nejsi nesympatická a už vůbec ne namyšlená, to bych myslím hned poznal.

Víš, že si Tě vůbec neumím představit jako Hermionu? Spíš jsem měl představu, že jsi byla taková ta rebelka, co má všechno na háku. Výběr Tvých oborů mě vlastně nepřekvapil, překvapilo mě, že ses tam na ně nedostala. Nemyslím si, že je vysokoškolské vzdělání důležité pro kvalitu lidského života, ale chápu, že Tě to rozrušilo. Věřím ale, že Tě měl kdo utěšit J

Koukám na Tvou fotku z posledního dopisu a musím Ti říct: Už tehdy jsi byla hrozná kočka a možná mě může mrzet, že jsem Tě tehdy neznal. Na druhou stranu Tě znám v dnešní době a to taky není k zahození ;)

Co plánuju ve svém životě? Do šesti let chci být otcem. Nic jiného vlastně neplánuji a na nic jiného se nechci zaměřit. Já vím, že to s sebou nese obrovskou odpovědnost a bude to znamenat velkou změnu v životě. Ale už jsem připraven. Mám teď demoverzi života s dětmi, která se jmenuje „Koťata 2.0“. Objevuji, jak moc jsem trpělivý v určitých situacích a vím, že na té trpělivosti budu muset zapracovat. Teď jen potkat tu slečnu Pravou. A co chystám na víkend? Inu, pokud se tento víkend povede, jak si plánuji, bude jeden z nejhezčích v tomto roce. Je to všechno šílené, je to všechno zběsilé, je to všechno rychlé, ale já vždycky žil hrozně rychlý život.

Včera jsem dostal zajímavou otázku, nad kterou jsem dlouho přemýšlel, než jsem našel odpověď a teď ji chci položit Tobě: Jaká je podle Tebe nejlepší lidská vlastnost, a proč?

A čím jsem chtěl být jako dítě? No, někdy v šesti, sedmi letech jsem chtěl být ženským doktorem. V pubertě mě to přešlo a vlastně jsem pak už žádnou představu o budoucnosti neměl. Divné co? Nechtěl jsem být kosmonautem, nechtěl jsem být popelářem ani ničím podobným.

Impresionisty miluju, je to možná můj nejoblíbenější výtvarný směr. Ale úplně nejraději mám Amedea Modiglianiho, který impresionista nebyl. Fascinují mě jeho linie, ostré hrany.. A víš, jak jsem se k němu dostal? Díky výborné francouzské komedii s Funésem a Gabinem Tetovaný. Pokud jsi neviděla, podívej J

No, to by pro dnešek stačilo. Word mi ukazuje 1066 slov. Chtěl jsem napsat mnohem víc, především o tom příběhu, na jehož začátku se právě nacházím, akorát že se zdráhám rozkrývat podrobnosti. Možná jsem trošku pověrčivý, protože na tomto příběhu mi hodně záleží. Když vidím téct řeku nebo hrát si malé děti u školky (už jsem Ti říkal, že bydlím vedle mateřské školky?), říkám si, že ten svět je vlastně hrozně hezký. Když vidím siluetu Pražského hradu, když vidím nasvícený Karlův most a šedotemné uličky Starého města, uvědomuju si, že žiju na nejhezčím místě Planety. A když se podívám do svého srdce, tak vím, že neexistuje lepší důvod k životu než to, co začíná vzkvétat. Možná Ti za pár dní napíšu něco smutného, trudného, a nebo se na nějakou dobu odmlčím. Ale dokud kvetou šeříky, nemá smysl myslet na to, co bude až odkvetou.

 Těch slov už je víc než 1200. Jsem rád, že si píšeme. Těším se na odpověď,

K.

P.S. Bez odpuštění není lásky. Nad tou větou ze Šántárámu pořád přemýšlím. Jak se naučit odpouštět? Jak mám odpustit M., která mi letos ze začátku léta ublížila tolik, že mě to stálo několik týdnů duševní rekonvalescence?

P.P.S. Kdy se uvidíme?